Emoce z místa: EXPO 2020 pohledem Zdeňka Lukeše a Davida Vávry

Slovy Zdeňka Lukeše:

Světové výstavy sehrávaly ve druhé polovině devatenáctého století i ve století následujícím významnou roli. Představovaly nejen nejnovější výsledky vědeckého bádání, zajímavé umělecké exponáty, ale také předváděly nové tendence ve vývoji architektury. Staly se i místem setkávání lidí z celého světa. V dnešní době tuto roli již plní jen z části, svět je natolik propojený, že tyto informace lze získat i jinak. Přesto význam ještě mají, zejména, když národní nebo firemní či tematické pavilony dokáží zaujmout nějakým neotřelým nápadem. Naše účast má rovněž smysl, lze tu předvést technické i umělecké instalace, kterými můžeme svět zaujmout. To se nám dařilo i v meziválečné éře, jak o tom svědčí třeba naše pavilony v Chicagu 1933, Bruselu o dva roky později, v New Yorku 1939, kde byl československý stánek demonstrativně dokončen a otevřen po nacistické okupaci, a zejména v Paříži o dva roky dříve, kde Krejcarův pavilon ze skla a oceli patřil k nejlepším. Na tyto úspěchy jsme pak navázali v Bruselu v roce 1958, kdy náš stánek dokonce získal nejvyšší ocenění, nebo v Montrealu 1967 a Ósace o tři roky později. Po Sametové revoluci zaujaly naše expozice především na EXPO v Šanghaji nebo Miláně.

Jaké bylo tedy to letošní EXPO? Pod ústředním heslem Collecting Minds, Creating the Future se konalo poprvé v arabské zemi, konkrétně v rychle se rozvíjející dvoumilionové Dubaji v Spojených arabských emirátech (UAE), která získala nominaci již v Paříži v roce 2013. Světová výstava měla být otevřena již na podzim 2020, ale kvůli covidu byla nakonec zahájena až 1. října roku následujícího. Vročení 2020 však v oficiálním názvu výstavy zůstalo zachováno. Výstavní areál byl vybudován na poušti na okraji Dubaje poblíž výpadovky na metropoli UAE Abú Zabí. Autorem urbanistického řešení bylo americké studio HOK, které do centra umístilo hlavní náměstí Al Wasl, kryté obří kupolí s motivem arabského ornamentu. K němu přiléhají tři tematické sekce, nazvané Mobility, Sustainability a Opportunity. Každá z nich má vlastní bránu, ze čtvrté strany je řešen přístup k dubajskému metru. Rozlehlý areál o ploše 438 hektarů tak působí mnohem přehledněji, než tomu bylo třeba v Miláně, kde byly pavilony postaveny podél nekonečné hlavní komunikační tepny. EXPO v Dubaji se zúčastnilo 192 zemí a 10 organizací, další pavilony byly tematické a navrhla je světoznámá britská studia Normana Fostera a Nicholase Grimshawa.

Návštěvník této obří akce jistě ocenil přehledné uspořádání, množství zeleně, hlavní tepny lemované palmami, dostatek možnosti občerstvit se (v Dubaji dosahují denní teploty i v zimním období 20-30 stupňů celsia). Pořadatelé dbali také na čistotu, dobrou orientaci i místní dopravu unavených návštěvníků. Pro děti byl největší atrakcí obří amfiteátr s vodními prvky. Rovněž parkování vně areálu bylo dostatečně dimenzované.

Strávil jsem na výstavě poměrně dost času, ale vidět všechny pavilony bylo v tom babylonu nad lidské síly. Proto jen telegraficky o těch, které mne nejvíce zaujaly. Zajímavý byl britský stánek od architektky Esmeraldy Devlin, na jehož fasádě se rozsvěcovaly nápisy, jejichž fragmenty zadávali sami návštěvníci. Španělé (studio Amann-Canovas-Maruri) zaujali obřími barevnými kuželi v národních barvách i nápaditou instalací, elegantní byly pavilony Kataru a pořadatelů z UAE, navržené světoznámým Španělem Santiagem Calatravou. Druhý z nich měl plášť tvořený pohyblivými lamelami, reagujícími na světlo a připomínajícími sokolí křídla. Bahrain (arch. Christian Kerez) byl osvěžující, neboť zcela rezignoval na obligátní velkoplošné projekce; téměř prázdný interiér byl členěn množstvím různě sešikmených sloupů, vytvářejících jakýsi les. Naopak zklamáním byl pavilon USA bez nosného nápadu, což nezachránila ani kopie rakety Falcon 9 nebo sbírka měsíčních kamenů. Pravda, Američané se původně odmítli zúčastnit, neboť nesehnali dost peněz od sponzorů (vláda pavilon platit nesmí). Nakonec prý stavbu zaplatili šejkové z Emirátů. Nápadité bylo průčelí japonského stánku s motivem origami (Yuko Nagayama). Brazilci vsadili na velké brouzdaliště pod svým pavilonem, Holanďané prezentovali vertikální farmu (V8 Architects). Nápaditý byl kupodivu pruhovaný ruský stánek (studio Speech), ale ty fráze uvnitř o mezinárodní spolupráci vypadaly v dnešní době skutečně poněkud perverzně. Ukrajinský pavilon (arch. Wanders Werner Falasi) byl průměrný, ale zato interiér poskytl jistě ten nejsilnější emocionální zážitek, neboť jeho interiéry jsou pokryty tisíci a tisíci lístků návštěvníků se slovy podpory, účasti i povzbuzení…

Český pavilon

Po roce 1989 se Československo a později Česká republika zúčastnila všech tzv. univerzálních světových výstav (kategorie A): v roce 1992 ve španělské Seville, o osm let později v německém Hannoveru, v roce 2005 v japonském Aiči, dále v čínské Šanghaji 2010 a po dalších pěti letech v italském Miláně. Počínaje EXPO v Aiči se změnil systém výběru našeho stánku. Do té doby probíhala zvlášť architektonická soutěž na jeho podobu a zvlášť soutěž na libreto – tedy jeho náplň. Byl to nepružný způsob, který končil obvykle sporem mezi týmem architektů a libretistů, neboť každý měl jiné představy o tom, jak má celek fungovat. Nová metoda je jednodušší a efektivnější: soutěží se na dodávku celého pavilonu, jeho montáž, vybavení a nakonec i likvidaci, vše „na klíč“. Účastníci si sami sestaví svůj tým, včetně architektů, výtvarníků a dalších profesí. Odborná porota pak vybere ten návrh, který je nejvíc originální, roli samozřejmě hrají i náklady, proveditelnost, případně i vhodnost stavby do dané oblasti i s přihlédnutím ke klimatu, nicméně nosný nápad se cení nejvíc.

A tak tomu bylo i v případě EXPO v Dubaji ve Spojených arabských emirátech, jejíž konání bylo posunuto až na termín podzim 2021 – jaro 2022 vzhledem ke covidové epidemii. Vítězný návrh našeho pavilonu je dílem studia Formosa AA (Jan Tůma, Jindřich Ráftl) a vychází z prezentace ústředního exponátu, kterým byl originální systém S.A.W.E.R. na výrobu vody ze vzduchu s využitím solární energie a kultivující poušť pomocí podpovrchových kultur, vyvinutý ve spolupráci vědci z Akademie věd České republiky a ČVUT. Jak měl celkový koncept vypadat, popisují sami architekti takto: „Technologie je přirozeně integrována do organismu pavilonu a společně s ním tvoří silnou manifestaci hybridního ekosystému, v jehož rámci interaguje příroda a technologie. Prolínání těchto dvou na první pohled odlišných světů vytváří nečekanou symbiózu. Objekt se stává ztělesněním proměny a metaforou technologie, kterou neskrývá v uzavřených prostorách, ale vystavuje ji na odiv ve formě mraku potrubí – Sawer Cloud, který propojuje všechny jeho části. Trajektorie mezi jednotlivými místy procesu proměny jsou cévami organismu pavilonu a tvoří základ organické formy. Struktura není jen pasivní dekorací, ale její jednotlivé části jsou napojeny na systém S.A.W.E.R. Stává se tak aktivní součástí systému, který reprezentuje. Pavilon není pouze mrtvou schránkou, ale je živým organismem, jehož je proces proměny metabolismem“.

Pavilon, který stál v sekci Sustainability a výhodně nedaleko jednoho z hlavních vstupů do areálu, je vlastně celkem konvenční schránkou expozice a restaurace, ozvláštňují ho ale organicky působící kovové „hadice“, jež přecházejí z prostoru před ním do interiéru, který z části prorůstají. Ve vlastním pavilonu je pak v přízemí nainstalovaný sytém na výrobu vody, který pracuje nepřetržitě před očima návštěvníků (na závěr EXPO získal tento exponát cenu pořadatelů za nejlepší inovaci na výstavě), a také tradiční restaurace, v níž se mimo jiné na speciální výjimku čepovalo plzeňské pivo (v SAE je konzumace alkoholu na veřejnosti nepřípustná). V patře pak byly nainstalovány další exponáty, jako např. hydroponická stěna a modulární pěstební systém bez půdy pro rychlejší pěstování rostlin bez použití postřiků, dále designově nápaditý hasící přístroj, sloužící zároveň jako ochranný štít nebo plně automatizovaná 3D tiskárna, vesměs jde tedy o inovativní technologie a výrobky, které jsme schopni dodávat světu. Konečně je možno vystoupit na střešní zahrádku, kde je posezení s pěkným výhledem na další pavilony. Nechybí samozřejmě ani výtvarná díla, jako je svítící instalace Golden Rain z oceli a skla od Maxima Velčovského nebo obří žulová socha robota od Jaroslava Róny před pavilonem.

Dne 21. března proběhl národní den České republiky za účasti předsedkyně senátu Markéty Pekarové Adamové. Z programu mně zaujala nápadité vystoupení skupiny Bratři v tricku, kteří před užaslými diváky absolvovali náročný výcvik v běhu na lyžích v plné polní na rozpálené dlažbě prostranství před naším pavilonem, či dynamické vystoupení mladé rockové formace Thoma Artwaye. Náš stánek navštívilo během výstavy na 1,3 milionů lidí, vytočilo se 700 piv denně, ale důležitější je, že pavilon jako jeden z mála v SAE zůstává, včetně úspěšného systému S.A.W.E.R. nebo sklářského exponátu Golden Rain. Příští EXPO se koná už za tři roky v japonské Ósace. Tam už jednou bylo – v roce 1970 a navzdory ruské okupaci se tu Čechoslovákům podařilo postavit velmi úspěšný pavilon, navržený architekty Viktorem Rudišem, Vladimírem Pallou a Alešem Jenčekem z Brna ve spolupráci s libretistou básníkem Janem Skácelem a řadou výtvarníků, pro něž to byla na dlouhá normalizační léta často poslední zakázka. Máme tedy na co navázat.